13. 05. 2024

Smetana na triku: Rozhovor s autorkou návrhu Veronikou Bílkovou

Veroniko, sešli jsme se hlavně kvůli Vaší nové knize o Bedřichu Smetanovi, ale to nebyla Vaše prvotina, nebo ano?

Mou první knihou byl Beethoven a zároveň to byl vlastně můj vstup do světa autorských knih. Když jsem studovala na FDULS (Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara) v Plzni, obor ilustrace, byla moje diplomová práce právě o něm. Dostala jsem doporučení na vydavatelku Veroniku Benešovou Hudečkovou z nakladatelství Verzone, ale nebyly jsme si úplně jisté, jestli to bude úspěšné. Nakonec se ukázalo, že to byla správná cesta.

Co vás na Beethovenovi fascinovalo nejvíce, proč jste o něm psala diplomku?

Beethovena jsem měla naposlouchaného od malička. Hrála jsem jeho sonáty na klavír, takže jsem se s ním skutečně sblížila. Baví mě objevovat spojení mezi hudbou a ilustrací, a Beethoven mi v tom nabídl neuvěřitelné možnosti.

Proč jste se rozhodla spojit ilustrace s tématem hudby?

Když poslouchám hudbu, vizualizuje se mi už během poslechu podoba a kompozice ilustrací a to, jak příběh bude vypadat. Baví mě propojovat tyto dva světy a dávat jim formu v knížkách.

„Nerada něco dělám blbě...“

Smetana na triku: Rozhovor s autorkou návrhu Veronikou Bílkovou

Jak jste se dostala k malbě a ilustraci?

Začala jsem s hudbou - hraju na cello a klavír. K malbě mě přivedl až bratr pár dní před přijímacími zkouškami na střední uměleckou školu. Chodila jsem během studia každý den na různé výstavy, večerní kurzy a do hudebky. Nebavilo mě přijít ze školy a koukat do zdi. Studovala jsem v Ústí nad Orlicí design a to mě nebavilo. Více mi dal přímo obor ilustrace na plzeňské Sutnarce a hlavně Renáta Fučíková, u které jsem psala právě svou diplomku o Beethovenovi. Dnes jsem na Sutnarku hrdá, sleduji jejich činnost a vývoj a je to super.

Co je pro vás důležité při tvorbě knih?

Pro mě je důležité, aby knihy byly kompaktní a obsáhlé zároveň. Baví mě propojovat text s ilustracemi a grafikou, aby všechno navazovalo a tvořilo jednotný celek. Tvořím si po celém bytě takovou nástěnku s texty, s tím, jak chci, aby šel příběh po sobě a doplňuji k nim postupně skici, dokud si nepřipravím celou strukturu knihy.

Jaká je vaše tvůrčí rutina?

Pracuji tehdy, když mě to baví, a nekoukám na hodiny. Někdy to může být i 16 hodin denně. Ale taky si musím nastavit režim pro odpočinek, abych na sebe nevytvořila přílišný tlak.

Jak probíhal výzkum nebo spíše příprava na vaši knihu o Smetanovi?

Rešerše trvala asi rok. V té době jsem také učila na střední škole, procházela obtížným obdobím, ale všechno se nakonec sešlo. Smetana mi pomohl. Ponořila jsem se do jeho světa. Pracuji tak, že potřebuji o „svém“ autorovi vědět úplně vše, takže čerpám z dostupné literatury. Přehrávám si jeho díla. U Smetany jsem poslouchala jeho opery.

Co vás na Smetanovi bavilo nejvíce?

Asi propojení jeho tvorby s jeho osobním životem. Víte, on to neměl lehké... Češi jej neuznávali. V té době se říkalo, že Češi neumí napsat operu a on se snažil za každou cenu dokázat opak. Zároveň mě baví, že přes všechny jeho těžkosti - osobní život neměl vůbec jednoduchý a potýkal se s vážnou nemocí a ztrátou sluchu - se dokázal během práce přenést do hezčího světa svých oper, a dokázal je tak vyjádřit. I v Čertově stěně najdete mnoho pozitivních námětů, byť to byla poslední opera a tvořil ji v době hlubokých depresí, kdy jeho nemoc byla na vrcholu. Když jsem viděla, co si vše prožil a poznala jeho příběh, více jsem si uvědomovala, že mám velké štěstí, že můžu dělat práci, která mě baví a která mi velice pomáhá.

Jaké jsou vaše oblíbené umělecké prvky a motivy?

V plenérové malbě miluju architekturu a nefigurální motivy. Baví mě objevovat krásu v detailech, balkonech, samolepkách, neobvyklých místech. Nyní mě fascinují přístavy a přístavní jeřáby, které jsem letos malovala v loděnicích v Polsku a dál tyto motivy rozvíjím. Baví mě tyhle monstrózní kolosy skládat z rovných linií, přesných tvarů a detailů. Malovala jsem je ve všední dny, když pracovaly, mohla jsem chytat jejich tvary v pohybu. V loděnicích jsem našla úplně novou, dechberoucí atmosféru.

Obrazy nerámuji, maluji na plátno a ráda „dopatlávám“ až do krajů i přes hrany a nechávám motivy vybíhat ven z formátu.

Kdo jsou vaši umělečtí vzory?

Nemám vyloženě vzor, snažím si hledat vlastní cestu. Často mě inspiruje hudba a samozřejmě cestování, nové motivy, tvary, barvy, jiný život.

Co vás motivovalo k vystavování vašich obrazů?

Vystavovat své obrazy je pro mě nyní už samozřejmostí, je to další forma sdílení mé tvorby. Baví mě ukazovat lidem svět, který vidím skrze mé ilustrace a obrazy. Je to zároveň zdroj mé obživy. Když píšu knihu dva roky, jsou obrazy z cest mým hlavním příjmem. Zároveň ale nemaluji obrazy na zakázku, to by mě nebavilo, maluju co chci. Odmítám také reprodukování mých děl například formou plakátů nebo v komerčních produktech, jak se to v posledních letech dělá. Chci, aby když si ode mě někdo koupí obraz, aby měl doma jediný originál. Kousek mě.

Jak se dá skloubit soukromý život se životem umělkyně?

Mám ráda, co dělám, a žiji tím. Můj soukromý život je propojen s mou tvorbou. Naštěstí mám kolem sebe skvělou komunitu lidí, přátel, kteří mi hodně znamenají a jsou mi oporou ve všem. V Litomyšli jsem našla svůj druhý domov. Cítím se zde skvěle jak mezi lidmi, tak doma, kde zároveň tvořím.

Už jste zmínila bratra, co vaše rodina, odkud pocházíte?

Jsem holka z vesnice - z Dolní Dobrouče, a mám úžasnou rodinu. Jsem ráda, že mají pochopení pro mou práci, i když to se mnou někdy není jednoduché. Můj tatínek je truhlář, vyrábí mi rámy a upravuje skla, a mladší bratr mi pořád někam přenáší plátna a stojany. Sice se nevidíme často, ale vždycky pro mě jsou tu.

Jak relaxujete mimo práci?

Mám ráda jakoukoliv hudbu, živé koncerty, hraju na klavír a poslední tři roky na bicí. Taky potřebuju dobré filmy, čím víc, tím líp. A samozřejmě cestování. I když odjíždím vždycky jen jednou za pár měsíců.

Jaké máte plány do budoucna?

Mám v plánu malovat a psát další knihy. Nyní se věnuji poličskému rodákovi Bohuslavu Martinů. I když jsme se s vydavatelkou smály, že dělám jen "béčkové" knihy (Beethoven, Bedřich, Bohouš), moc si to užívám a Martinů mi nabízí zase úplně nové možnosti v tvorbě ilustrací.